„Nemůžeme si dopřát ani chvilku oddechu, když víme, že ne všichni ještě přijali pozvání na večeři“ (č. 5)


„Kdybychom přišli po Letnicích do Jeruzaléma a cítili touhu se znovu setkat s Ježíšem Nazaretským, neměli bychom jinou možnost než komunitu, která slaví…. Církev osvícená Duchem Svatým už od počátku chápala, že to, co bylo vidět na Ježíši, co bylo možné vidět očima a čeho bylo možné se dotknout rukama, jeho slova a gesta, to všechno z něj přešlo do slavení svátostí…. Eucharistie a všechny svátosti nám zaručují možnost setkat se s Pánem Ježíšem, nechat se zasáhnout mocí jeho velikonočního tajemství. Spásonosná moc Ježíšovy oběti, každého jeho slova, každého jeho slova, každého jeho gesta, pohledu, citu k nám přichází ve slavení svátostí. Já jsem Nikodém, Samaritánka, posedlý v Kafarnau a ochrnulý v Petrově domě, hříšnice, jíž bylo odpuštěno, či žena trpící krvácením, Jairova dcera a slepý z Jericha, Zacheus i Lazar, lotr i Petr, který bylo odpuštěno“ (č. 8–9, 11)

„Naše první setkání: křest… je nám dána možnost skrze přítomnost a působení Ducha zemřít a vstát z mrtvých v Kristu… Bůh vodu smísil s krví svého Syna, darem Ducha nerozlučně spojeným s darem života a smrti Beránka, obětovaného za nás, a nechal ji na nás vytrysknout z probodeného boku (Jan 19,34). A právě do této vody jsme byli ponořeni“. (č. 12–13)


„musíme každý den znovu objevovat krásu pravdy křesťanského obřadu… Duch tím, že nás ponořuje do velikonočního tajemství, mění celý náš život a stále více nás připodobňuje Kristu.“ (č. 21)

„Pokud bychom nežasli nad velikonočním tajemstvím , přítomným v konkrétní podobě svátostných znamení, riskovali bychom, že oceán milosti… nás neprostoupí… Událost vtělení… při poslední večeři vyústí až do vrcholné touhy být námi pozřen. Jak může dojít k takovému neštěstí, že se nám vytratí okouzlení krásou tohoto daru?... Krása, stejně jako pravda, vždy vyvolává úžas, a když se týkají Božího tajemství, vedou k adoraci.“ (č. 24)
„poznání Kristova tajemství spočívá v existenciálním propojení s jeho osobou… K tomuto bytostnému propojení dochází svátostnou cestou… Všechno tvorstvo je dáno do služby setkání s vtěleným, ukřižovaným, vzkříšeným a k Otci vystupujícím“. (č. 41–42)


Jak se k tomu formovat?

„člověk se znovu musí stát způsobilým pro symboly…

i se symbolem našeho těla…, protože je intimním spojením duše a těla, zviditelněním duše“ (č. 44)

„Musí se znovu probudit smysl pro velikost modlitby a také vůle zapojit do ní naše bytí… v poslušnosti církvi… Mám na mysli všechny gesta a slova, která ke shromáždění patří: shromáždit se, důstojně kráčet v průvodu, sedět, stát, klečet, zpívat, mlčet, provolávat slávu, dívat se, naslouchat. Těmito způsoby se shromáždění účastní obřadu ,jako jeden muž‘ (Neh 8,1). Když všichni společně vykonávají totéž gesto, když všichni hovoří jedním hlasem, pociťuje jednotlivec sílu celého shromáždění.“ (č. 51)

„zcela zásadní místo zaujímá ticho: celá eucharistická slavnost je ponořena do ticha, které předchází jejímu začátku a poznamenává každý okamžik slavení, je přítomné v úkonu kajícnosti, po výzvě k modlitbě, v liturgii slova (před čtením, mezi čteními a po homilii); v eucharistické modlitbě, po přijímání. Není to útočiště, kam bychom se ukryli do vnitřní izolace: je symbolem přítomnosti a působení Ducha Svatého, a proto často představuje vyvrcholení sekvence obřadu… probouzí k naslouchání slovu a k modlitbě; vede k adoraci…: v něm nám Duch dává podobu.“ (č. 52)


„Hlavní hrdina slavení je Vzkříšený… kněz jako by byl postaven mezi Ježíšovo srdce planoucí láskou a srdce každého věřícího, který je předmětem jeho lásky.“ (č. 57)


„církev slaví každý osmý den v neděli událost spásy. Spíše než předpisem je neděle darem… Neděli co neděli slovo Zmrtvýchvstalého osvěcuje náš život a chce v nás způsobit to, pro co bylo posláno… chce přijímání těla a krve Kristovy i z našeho života učinit oběť, která by se Otci zalíbila, v bratrském společenství, které se vytváří sdílením, přijetím, službou.“


(Celý list se vám otevře po kliknutí na tento odkaz)


Foto: R. Hanskut