Aktuality zde
25. ČERVENCE OD 14 hod do 18 hod - DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ KOSTELA SV. JAKUBA V HODONICÍCH
Apoštol Jakub Starší (u nás se ne zcela
správně překládá latinské slovo maior jako Větší, na rozdíl od
druhého Jakuba mezi apoštoly, Mladšího, či jak se opět nesprávně
překládá, Menšího, který přišel ke Kristu o něco později), žil asi v
letech okolo r. 8 až 44. Jakub se uvádí mezi prvními učedníky
Ježíšovými. Skonal mučednickou smrtí jako první z apoštolů, prý r.
44. Jeho jméno se rozšířilo po celé Evropě, a zejména v Anglii se
stalo i jménem mužských potomků anglických panovnických dynastií,
svátek se slaví 25. července. Na našem kontinentu je mu zasvěceno
více než 2 000 kostelů, z toho více než dvacetina v Čechách a na
Moravě. Dodnes je u nás jeho jméno oblíbeno jako křestní. Obvykle se
odvozuje
z hebrejštiny (z Jahaqóbh) a nejčastěji se vykládá jako „ten, kdo se
drží za patu", přeneseně – ve Starém zákoně jako „později narozený“,
„druhorozený". Rozšířilo se prostřednictvím latinských podob Jacobus
(Iacobus) a Jacomus (Iacomus) a v češtině se mu dostalo domácí
podoby v mnoha variantách: Jakoubek, Jašek, Jak(eš), Jaki, Kuba,
Kubík, Kouba, Kubula, Kubíček, Kubeš atd. (mnohé z nich se užívají
jako příjmení.)
Jakub je – vedle sv. Petra, Pavla a Jana – nejslavnějším apoštolem. Pocházel z Betsaidy (Bethesdy). Byl synem galilejského rybáře Zebedea a matky Marie Salomé, nejstarší dcery Marie Kleofášovy. Jeho mladším bratrem byl apoštol sv. Jan Evangelista, který se ke Kristu připojil hned po sv. Ondřejovi. Po něm se apoštolem stali sv. Petr a hned on. Jakub patřil mezi Kristovy nejdůvěrnější spolupracovníky – byl jedním ze tří, kteří viděli Proměnění Páně, jedním ze tří svědků vzkříšení Jairovy dcery, jedním ze tří, kteří s ním měli bdít v Getsemanské zahradě, byl výslovně jmenován mezi těmi, kteří očekávali a přijali o Letnicích Ducha svatého. Na rozdíl od Pavla zanechal jen nepatrné písemnosti.
Svatý Jakub - symboly a znázornění
Při
znázornění sv. Jakuba nacházíme společné, téměř neměnné atributy:
poutnický úbor, který se skládal z (krátkého) šatu a dlouhého
pláště. Tento typický plášť byl vlněný, s kapucí, často bez rukávů,
chránil proti dešti a chladu anebo sloužil jako přikrývka. Dodnes se
jmenuje pelerína. V zimě nosívali poutníci také ještě oděv slámový,
který je měl chránit před zimou; pokud nebyli bosi (na znamení
pokory), mívali na nohou škorně. Bosi ovšem poutníci cestovali nejen
proto, aby se dostali do stejné situace jako apoštolové (per pedes
apostolorum), ale též proto, že na boty neměli nebo je chtěli
ušetřit. V jedné ruce drží obvykle poutnickou hůl, ve druhé knihu
(symbolizující jeho apoštolské poslání). Hůl je nazývána odedávna
„třetí nohou poutníkovou". Hůl je také zmíněna v historii Pseudo
Abdiáše, kdy Hermogenes, který byl znehybněn démony, byl osvobozen
sv. Jakubem, který mu dal hůl („Vezmi hůl mou poutnickou“), tento
detail se opakuje ve Zlaté legendě (kap. 99). Předběhněme text
příští kapitoly a řekněme si hned, že údajná Jakubova hůl byla i
ukazována v katedrále santiagské, jak o tom svědčí už Václav Šašek z
Bířkova: „Potom nám byla ukázána hůl, o kterou se světec opírával na
svých cestách světem a která je olita olovem a připevněna k oltáři.
Poutníci si z ní totiž uřezávali třístičky, takže by ji celou byli
rozebrali, kdyby se papež nebyl včas postaral, aby byla olovem
olita. Je z ní viděti toliko železný hřeb, vražený do jejího konce,
a je možné se ho rukou dotknouti.“ Jako poutník s holí je znázorněn
i Kristus na cestě do Emaus v klášteře Siloském (Santo Domingo de
Silos) ve velmi rané fázi výstavby, už v letech 1100–1150, kde už je
označen
mušlí intersignum peregrinorum na brašně. Vždyť kódované výpovědi
ovládaly celý středověk. Z hlediska praktického byla hůl vybavena
dvěma výstupky na horním konci, které dobře zapadaly do ruky. Někdy
bývala hůl okována, takže mohla sloužit i jako zbraň. To se ale
zejména ve Španělsku zakazovalo pod trestem galejí. Hůl mohla
posloužit zejména při brodech a výstupech v horách anebo při obraně
proti dotěrným zvířatům.
To všechno můžeme uvidět v naším malým kostele v Hodonicích. Bude příležitost vstoupit až na věž kostela , obdivovat novou střechu a z hodinové věže přes malé okna pohledět na Hodonice. V 18 hod. zazpívané mariánské nešpory.
Celý nás život je putováním - od narození až do smrti. Jsme poutníci na cestě
do nebeského království. V jubilejním roce se pouť má stát dalším znamením
pro dosvědčení naší víry. Dějiny církve jsou živým svědectvím nikdy nekončícího putování. Putování na svatá místa bývalo v životě našich předků významnou událostí. Vyrůstalo z vědomí vlastní hříšnosti, potřebnosti pokání a odpuštění.
V některých krajích lidé opouštěli svá obydlí i na několik dní, výjimečně i týdnů.
S velice skrovnou stravou, za zpěvu a modliteb se vydávali na cestu praktického pokání. Na poutním místě se většinou účastnili mše svaté, pobožností, častokrát celonoční adorace a přijali svátost smíření. Obnoveni na duchu a posíleni se vraceli domů.
„...Smyslem putování není dobývat, překročit, ovládnout, pokořit, ale naopak poznat, pochopit,porozumět a soucítit”
Poutní události v naších farnostech:
V polovině března pekařská pouť ke cti sv.Klementa Hofbauera
25. července farní pouť ke cti sv. Jakuba Většího v Hodonicích
15.srpna farní pouť ke cti Panny Marie Nanebevzaté v Tasovicích
22. srpna pouť ke cti sv. Bartoloměje v Krhovicích
18. září farní pouť ke cti Umučeného Krista v Dyji
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Cyrilometodějský rozcestník
Solunští bratři přišli na Velkou Moravu na žádost sv. knížete Rostislava Moravského na jaře roku 863. Podle tradičního data jejich příchodu a zahájení slavného misijního díla slaví pravoslavní jejich svátek každoročně dne 11. května (podle pravoslavného církevního kalendária, tj. 24. května dle současného občanského kalendáře).
V době příchodů soluňských apoštolů nosil sv. Cyril ještě jméno Konstantin (jméno Cyril přijal až těsně před smrtí při přijímání velkých mnišských slibů – tzv. „velké schimy“). Sv. Cyril – Konstantin byl podle názoru pravoslavných historiků (a v souladu se starou východní tradicí) v čase příchodu na Moravu pravděpodobně v hodnosti biskupa; jeho starší bratr Metoděj se vypravil z Byzance na Moravu nejspíše diakonem. Zvláštní svátek sv. Cyrila slavíme v den jeho blaženého zesnutí 14. února (zemřel r. 869 při návštěvě Říma).
Svatý biskup Metoděj, arcibiskup moravský, přijal biskupské svěcení od římského papeže po zesnutí sv. Cyrila. Zvláštní den ke slavení jeho památky Církev určila taktéž na den jeho zesnutí v Pánu: 6. (r. 885 na Moravě).
Dílo svatých bratří mělo význam nejen pro Moravany a potažmo i pro Čechy, ale pro celý slovanský svět. Jejich práce se nesmazatelně zapsala do dějin našich i slovanského světa, avšak především vytvořila pevné duchovní základy pro pěstování pravoslavné křesťanské víry, jimiž se ani nejlítějším nepřátelům Pravoslaví nepodařilo otřást. Jakkoliv byla pravoslavná víra po tisíc let s pomocí veškeré světské moci zahlazována, přesto při první příležitosti z kořene zasazeného svatými Soluňany vždy vyraší nová svěží ratolest. Pravoslaví bylo likvidováno a drceno jak u nás tak i na Balkáně, kam se odebrali zasadit cyrilometodějskou setbu vyhnaní učedníci a nástupci sv. Metoděje, leč díky zvláštnímu požehnání a nebeské ochraně se žádnému ani sebemocnějšímu nepříteli nepodařilo natrvalo udusit tuto tajemnou révu, jejíž kořen zde cyrilometodějci zasadili a na níž nás naroubovali...
Hymny sv. Cyrilu a Metoději, apoštolům Slovanů:
Apoštolům rovní, a slovanských zemí učitelé,
Cyrile a Metoději v Bohu moudří,
Vládce všech proste,
aby všecky národy slovanské,
sjednotil v Pravoslaví a jednomyslnosti
světu pokoj daroval a spasil duše naše.
–
Uctěme posvátnou dvojici našich osvětitelů,
kteří nám přeložením Božských Písem
otevřeli pramen bohopoznání,
z něhož až do dneška hojně čerpáme
a blahoslavíme vás, Cyrile a Metoději,
kteří stojíte před trůnem Nejvyššího
a vroucně se modlíte za duše naše.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
JEDETE NA KOFERENCI OBNOVY V DUCHU SVATÉM?
V posledních letech často slýchám
termín charismatická obnova. Vím, že se jedná o společné vzývání
Ducha Svatého, ale rád bych se o tomto způsobu zbožnosti dozvěděl
něco víc. Ať z pohledu historie, tak i současné praxe církve nebo i
církví dalších.
Charismatická obnova bývá
zařazována do širšího rámce fenoménu církevních hnutí, typického pro
duchovní život katolické církve ve 20. století. Avšak sama se vnímá
spíše jako obrodný proud, který může probíhat napříč jednotlivými
spiritualitami.
Všechno začalo v roce 1967 na americké katolické univerzitě v
Duquesne (Pittsburg, Pensylvánie), kdy skupina profesorů a studentů
zažila během víkendové duchovní obnovy takzvané „vylití Ducha
Svatého“, tedy zejména modlitbu v jazycích (glosolalii), provázenou
hlubokou radostí z charismat (zvláštních darů Ducha Svatého) a
touhou sloužit. Dalšími ohnisky se záhy stala katolická univerzita
Notre Dame v South Band (Indiana) .
Američtí katoličtí křesťané měli nač navazovat.
Již v roce 1835 začala metodistická kazatelka Phoebe Palmerová
vyučovat o „plném křtu v Duchu Svatém“ a na konci 19. století se
objevily první projevy glosolalie v Kansasu a v Kalifornii v různých
protestantských sborech. Křesťané s touto zkušeností však měli
tendenci se oddělovat a vytvářet svá vlastní společenství, kterým se
říkalo letniční hnutí a která se transformovala v pentekostální
církve. To také způsobilo, že tradiční protestantská společenství
byla vůči těmto charismatickým projevům rezervovaná. To platilo až
do padesátých let minulého století, kdy se jim otevřela s tím
rozdílem, že skupiny takto obnovených křesťanů zůstávaly uvnitř
svých mateřských církví. Rozvoj katolické charismatické obnovy byl
velmi rychlý a mohutný i proto, že ji v roce 1969 oficiálně uvítala
americká hierarchie a o čtyři roky později se charismatické
konference zúčastnil rovněž kardinál Joseph Suenens. Ten se stal
jedním z jejích hlavních zastánců a zakladatelem Informačního centra
charismatické obnovy ve Vatikánu (International Catholic Charismatic
Renewal Services), sloužícího k teologické reflexi tohoto jevu. Již
v sedmdesátých letech se zkušenost charismatické obnovy přenáší do
Evropy, včetně českého prostředí. V současné době je jí osloveno
přes sedmdesát milionů věřících na celém světě.
Jádrem charismatické obnovy je zkušenost „křtu v Duchu Svatém“ či
jeho „hlubšího vylití“, tedy jakési zkušenostní přijetí milosti křtu
a biřmování, jež se projevuje různými charismaty – jsou to např.:
proroctví, uzdravování, osvobozování od zlého, služby nebo již
zmiňované modlitby v jazycích. Tato duchovní zkušenost má oporu v
bohatých projevech Ducha v prvotní církvi (srov. např. Sk 2,4nn.;
8,15nn.; 10,44nn.; 19,6; 1Kor 12–14), ale i v ostatních obdobích
církevních dějin, byť ne v té míře jako v prvních staletích nebo v
současné době.
Obvyklou cestou k prožití obnovy v Duchu Svatém jsou takzvané
Semináře života v Duchu a Semináře života z víry, jež jsou určitou
formou duchovních cvičení, vedoucích k vědomému rozhodnutí pro
Krista a obdarování Duchem Svatým.
Z Katolické charismatické obnovy vyrostly i mnohé komunity, jako
jsou třeba Emmanuel, Komunita Blahoslavenství nebo Chemin Neuf.
Všechny tři působí i v naší zemi.
Hledejte na : www.konference.cho.cz
-------------------------------------------------------------------------------------------------
I když už je po prvním svatém přijímání našich děti…..
Eucharistie rozhodně nepatří jen do kostela: celý náš život má být eucharistií. Učíme se ji slavit každý okamžik svého života, všude tam, kam nás Pán postavil. A slavení, které se děje uprostřed všednodennosti, je stejně důležité jako to v kostele: je jeho ovocem, jeho prodloužením.
Člověku by
nic neprospělo být denně na mši svaté nebo i na dvou mších, kdyby se
proto nepodobal více Kristu, kdyby nerostl v lásce. Byl by jen
polykačem hostií! Jak to říkal Jan Zlatoústý: „Tys pil krev Páně, a
nerozpoznáváš svého bratra…“
Kolik křesťanů bylo za totality ve vězení! Léta nebyli na mši svaté,
ale jejich život byl možná více eucharistií než život nás venku,
kteří jsme v kostele byli denně. Slavit eucharistii znamená žít „skrze
Něho, s Ním a v Něm“ pro druhé.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
O PUTOVÁNÍ…nejen duchovním
Slovo pouť pochází ze staroslověnského pút, jehož kořeny lze vysledovat až ke staroindickému panthás (cesta). Každá pouť je tedy především cestou, v symbolickém smyslu je pak zároveň iniciačním aktem a úkonem odevzdání. Motiv poutě se vyskytuje v mnoha náboženských vírách, které přiznávají zvláštní moc či sílu určitým místům. Židé putovali do Síló a později do Jeruzaléma, kde byla Hospodinova svatyně a archa úmluvy. Pro buddhismus jsou významná místa spojená s životem Gautamy Buddhy, v islámu je takto důležité město Mekka, kde se narodil prorok Muhammad, křesťanství pak uctívá zejména místa spjatá s životem Ježíše Krista a svatých.
Vzorem křesťanských poutí se stalo pravidelné putování Izraelců do jeruzalémského chrámu. Již od 2. století křesťané uctívali hroby mučedníků, k nimž přicházeli a společně se modlili. Od 4. století se pak poutníci vydávali do Svaté země na místa spojená s životem Ježíše Krista. Rozmach putování přineslo přijetí křesťanství jakožto povolené náboženské víry. Vedle pouti do Svaté země patřily v té době mezi nejoblíbenější pouť do Říma, místa umučení apoštolů Petra, Pavla a mnoha dalších křesťanských mučedníků, a pak také právě pouť do Santiaga de Compostela, místa hrobu apoštola Jakuba Většího (camino de Santiago).
…a my i tento rok putujeme na "svatý KAMEN"
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Tento článek nemusí číst naše dítě.
Zamyšlení jednoho faráře před Prvním Svatým Přijímáním.
Školou úcty k eucharistii jsou dětem především jejich rodiče. Dítě velmi rychle pozná, zda je úcta rodičů k Nejsvětější svátosti opravdová, nebo pouze zvyková. Poznají, když rodičům jde při prvním svatém přijímání pouze o efekt, fotografie, video a "bílé šatičky", zkrátka o společenskou záležitost, nebo zda jsou všechny tyto věci výrazem něčeho hlubšího. Je proto velmi důležité, aby rodiče přistupovali ke svátostem spolu se svými dětmi. Před svatou zpovědí by se měli doma vzájemně smířit a odprosit, poprosit za odpuštění i svoje děti a vést je k tomu samému.
Mnoho rodičů chápe první svaté přijímání jako konec své povinnosti vychovávat děti ve víře, ke které se při křtu dítěte zavázali. To samozřejmě není pravda. I když část náboženské výchovy poskytuje dětem například školní nebo farní výuka náboženství, je hlavně na rodičích, aby to, co jejich děti přijaly, v nich dále rozvíjeli.
Všechny lidské snahy by byly marné, kdyby v nás Bůh nepůsobil svou milostí. Jeho milost přijímáme neustále. Nejjistějším a nejmocnějším prostředkem k přijetí Boží milosti však zůstávají svátosti. Právě děti jsou ve své počáteční nevinnosti nejvíce schopny přijetí Božích darů. Proto je také Kristus dává za příklad dospělým, dokonce i apoštolům. Dětem patří Boží království. My dospělí v nich tuto nevinnost dokážeme zmařit. Buď tím, že dáváme špatný příklad, nebo tím, že děti vystavujeme nadměrné zátěži, nebo nedbáme o rozvoj jejich náboženského poznání a duchovního života. Svátost eucharistie, která má v sobě moc chránit nás od hříchu, je prostředkem k osobní svatosti. Zvykli jsme si, že děti dokážou být ve svém chování podobné nám, dospělým. Měli bychom si spíš zvyknout, že i děti mohou být svaté, jak nás o tom přesvědčují příklady dětských mučedníků z prvních dob, nebo třeba příklad svatého Aloise Gonzagy a Marie Goretti. Ať se i oni přimlouvají za děti a jejich rodiče, aby v nich svátostná milost, kterou přijali
v eucharistii, přinesla ovoce svatého života.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Jaká „památka“? Víme, že tomuto výrazu je třeba dát přesný význam, který daleko přesahuje hranice prosté dějinné připomínky. Jsme zde v řádu biblické „památky“, jež zpřítomňuje samu onu událost. Je to památka - přítomnost! Tajemstvím tohoto zázraku je působení Ducha svatého, kterého kněz vzývá, když vztahuje ruce nad dary chleba a vína: „Posvěť svým Duchem tyto dary, které před tebe klademe, ať se stanou tělem a krví našeho Pána Ježíše Krista.“ Kněz tedy utrpení, smrt a vzkříšení Krista jen nepřipomíná; Duch svatý působí, že se na oltáři prostřednictvím služby kněze uskutečňují. Kněz jedná opravdu in persona Christi. Co Kristus vykonal na oltáři kříže a co předtím ustanovil ve večeřadle jako svátost, to kněz obnovuje v sile Ducha svatého. V té chvíli je jakoby obestřen mocí Ducha svatého a slova, která pronáší, nabývají téhož významu, jaký měla slova Kristova při poslední večeři.
Po
přijetí Těla a Krve Kristovy se má kněz modlit: "Přijetí tvého Těla
a Krve, Pane, ať nás posílí a stane se nám lékem nesmrtelnosti". ...Tato
modlitba je citátem ze svatého Ignáce Antijochijského. Ignác nazývá
eucharistii "lékem nesmrtelnosti" nebo také "lékem, který zahání
smrt."
Vatikánský koncil praví, že eucharistie je "zárukou budoucí slávy"
(SC 47)
"Stáváme se tím, co přijímáme: Tělem Kristovým," říká svatý Augustin.
Jinými slovy:
setkáváme se jiným způsobem, na jiné rovině; už nejsme závislí na
slůvkách "sympatický" či "nesympatický"; už neposuzujeme druhé podle
vzhledu, majetku a schopností, tedy podle toho, co kdo má a co umí,
nýbrž především podle toho, co je; může být oblečen chudě, může
vypadat špatně, může být dokonce tělesně nebo duševně postižený, a
snad tím působí odpudivě - ale já náhle nebo i časem při slavení
eucharistie pochopím, že ten člověk je krásný: Jeho vnitřní krása,
vůči níž jsem byl dosud jakoby slepý, mi začne před očima zářit.
Otevřou se mi oči srdce, protože hřích ztratil nade mnou svoji moc.
"Hřích zatemňuje ducha, zavírá oči i srdce," říká farář arský....
Vzniká spojení lidí s Bohem, jejich Otcem, a také spojení navzájem....
Skrze Krista /v eucharistii/, prostředníka, hlavy těla, vzniká ...nejen
vzájemné spojení shromážděné obce jako údů jednoho těla, nýbrž
spojení s celou církví všech dob a všech zemí, tedy s církví
nebeskou i pozemskou... /38/
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Anselm Grün přijede do Brna v květnu 2010
Ve dnech 28. - 30. 5. 2010 opět navštíví Brno známý autor knih o křesťanské spiritualitě P. Anselm Grün.
Brno: Pastorační středisko brněnské diecéze a Karmelitánské nakladatelství zvou ve dnech 28. – 30. 5. na setkání s benediktinem P.Anselmem Grünem, jedním z nejznámějších světových autorů duchovní křesťanské literatury.Program setkání:
Pátek 28. května ve 20.00 hodin, kostel sv. Augustina v Brně Přednáška na téma „Time managment jako duchovní úkol“ Čas jakožto omezená doba života nás upozorňuje na to, že je náš život konečný a vlastně velice krátký. Kolik času nám ještě zbývá? Každé ráno dostáváme darem nových 24 hodin. Smrt nás vybízí především k tomu, abychom tento den prožili vědomě, abychom dobře utvářeli přítomný okamžik a abychom tento dar vděčně přijali. Dejme se probudit a přijměme pozvání, abychom dobře využili každého dne a žili jej tak, že se večer budeme moci s vděčností ohlédnout za naplněným dnem.
Přednáška se koná v kostele sv. Augustina na náměstí Míru v rámci Noci koste
lů.Sobota 29. května od 9.00 hodin
, aula Biskupského gymnázia v Brně (Barvičova 85) Celodenní rekolekce na téma „Víra, která léčí - Příběhy uzdravení z Bible jako cesta našeho uzdravení dnes“ Rekolekce bude zakončena společným slavením mše svaté. Sobotní program je třeba absolvovat celý. Oběd pro zájemce bude možné objednat a zaplatit přímo na místě (v sobotu před začátkem programu).Po celou dobu programu budou k zakoupení veškeré dostupné knihy Anselma Grüna (i ty zcela nové týkající se tématu), stejně jako další knihy duchovní literatury.
Neděle 30. května
9.30 hodin bohoslužba v kostele sv. Jakuba v Brna (Jakubská ul.) - celebruje P. Anselm Grün, OSB 11.00 hodin autogramiáda P. Anselma Grüna v knihkupectví Cesta na Rašínově ulici - naproti kostelu sv. Jakuba
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Vizuální styl Noci kostelů 2010
Představujeme vizuální styl Noci kostelů pro rok 2010, který je společný pro Rakouskou i Českou republiku. Jeho autorkou je rakouská grafička Vera Rieder.
Součástí vizuálního stylu je verš z knihy Izaiáš 62, 2: "Po celý den a po celou noc, nikdy nebudou mlčet."
Noc kostelů se bude 28. května 2010 konat poprvé v celé České republice. V současné době je zapojeno více než 180 kostelů a modliteben a stále přibývají další zájemci, kteří chtějí představit své kostely a připravit v nich pro návštěvníky večerní a noční program.
Noc kostelů je ekumenická a zatím je do ní zapojeno osm křesťanských církví - Církev římskokatolická, Církev bratrská, Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Církev pravoslavná, Bratrská jednota baptistů, Evangelická církev metodistická a Církev starokatolická.
Noc kostelů se koná pod záštitou diecézních biskupů, předsedy Ekumenické rady církví ČR, hejtmanů krajů a primátorů a starostů jednotlivých měst.
Více na www.nockostelu.cz
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Vzývání Ducha
svatého:
Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věrných
a zapal v nich
oheň své lásky.
Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno –
a obnovíš tvář
země.
Bože, ty nám sesíláš svého Ducha, aby nás osvěcoval světlem pravdy;
dej, ať nám, našim blízkým, naší farnosti ani naší zemi tato jeho
pomoc nikdy nechybí, abychom se dobře rozhodovali
a správně jednali. Skrze Krista, našeho Pána.
Amen.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
NEŽ PŘIJDE A MY PŘIJMEME DUCHA SVATÉHO
(odpověď: „Buď veleben.“):
Duchu
svatý,
- sestup z trůnu svojí velebnosti a vybuduj si stánek v srdci svého
služebníka;
- který jsi s Otcem i Synem uctívaný, nauč mě žít ve stálé
přítomnosti Boží;
- který jsi s Otcem i Synem uctívaný, nauč mě žít podle vůle
Nejvyššího;
- který přebýváš v srdci Syna Božího, nauč mě tebe poznávat a
upřímně milovat;
- který oživuješ slávu Boha Otce, nauč mě žít v odevzdanosti a úplné
důvěře v Boha;
- znamením ohnivých jazyků zapal v mém srdci oheň své lásky;
- tajemná holubice, nauč mě chápat Písmo svaté;
- který nemáš tvář ani jméno, nauč mě správně se modlit;
- který mluvíš ústy proroků, nauč mě žít v pokoji a v jednotě ducha
a duše;
- hořící ohni lásky, nauč mě žít moudře a trpělivě;
- dárce všech darů, nauč mě žít v pokoře a skromnosti;
- přetékající pokladnice milosti, nauč mě chápat cenu utrpení;
- bezedná pokladnice milostí, nauč mě správně využívat drahocenný
čas;
- z jehož pokladnice neubývá, chraň mě od každé nelásky a pýchy;
- jehož bohatství nikdo nespočítá, nauč mě čelit zbytečným
představám a myšlenkám;
- dárce přemnohých darů, nauč mě vyhýbat se neužitečným činnostem a
řečem;
- z jehož plnosti jsme všichni přijali, nauč mě mlčet i mluvit v
pravý čas;
- věčná lásko, nauč mě dávat dobrý příklad jiným;
- nekonečná dobroto, dej mi vytrvalost v dobrém;
- nejlepší učiteli, nauč mě správně zacházet s lidmi;
- milý příteli duší, nauč mě nikoho nesoudit a na křivdy nevzpomínat;
- obšťastňující světlo duše, nauč mě vidět potřeby jiných a
nezanedbávat dobré skutky;
- Otče ubohých, dej mi poznat moje chyby;
- který konáš v duších zázraky, veď mě bdělostí k dokonalosti;
- před kterým nic není utajené, nauč mě unikat nástrahám ďáblovým;
- který znáš budoucnost vesmíru, pomoz mi vymanit se z područí těla,
světa i ďábla;
- který znáš i moji budoucnost, svěřuji do tvé ochrany i svoji
rodinu, přátele, dobrodince a všechny lidi;
- s tvojí božskou pomocí mě nauč žít ke cti a chvále Boží, ke spáse
duše a k radosti Matky Boží, abych mohl z tohoto světa odejít jako
služebník užitečný.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Než přijdeme na pouť k sv. Klementovi…
"neboli pár myšlenek o úctě k svatým".
Správné rozlišování
Každý člověk se cítí zavázán určitým osobám ze svého okolí, i již zemřelým, které pro něj mnoho znamenaly, a uctívá je. To, že se Marie, matka Ježíšova, těší u křesťanů zvláštní vážnosti, je proto samozřejmé. Musíme ovšem dobře rozlišovat mezi uctíváním Boha - Krista a ctí, kterou prokazujeme Marii.
Jen Bohu ale náleží božské uctívání. Božské uctívání nějakého stvoření by bylo nerespektováním prvního Božího přikázání. Křesťan ví, že nikdy nesmí uctívat Marii jako Boha, že Marie nikdy nemůže a nesmí zastínit Krista. Jen kvůli vyznamenání, které jí daroval Bůh, je pro nás hodna uctívání. A tak jsou všechny projevy oddanosti, které Marii přinášíme, platné v samotném Bohu nejvyšším, který tak projevuje svou velikost člověku a především Marii. Opravdové uctívání matky Boží není nic jiného než velebení Boží milosti, aniž by Boží matka byla svatější než někdo jiný z nás. Alternativa "Marie, nebo Kristus" by byla pokřivením mariánské zbožnosti.
Co bychom neobdrželi od Boha, lze dostat od svatých?
Mnozí lidé také věří, že to, co by nedostali od Boha, mohou dostat od Panny Marie nebo od svatých. Domnívají se, že těmto světcům jsou blíž než Kristu a že je tito zprostředkovatelé lépe chápou a víc milují než Bůh.
Jako by nám ale někdo mohl být nakloněn víc než Otec! Jako by nám nějaký tvor mohl rozumět lépe než Stvořitel! Jako by byl Kristus neudělal dost, aby se nám přiblížil! Za takovou úctu ke svatým a k Panně Marii platíme ochuzením představy, kterou jsme si vytvořili o Bohu. Když se tito křesťané modlí ke svatým, jejich modlitby se odečítají od těch, které směřují k Bohu. Modlí se ke svatým na úkor modliteb k Bohu. Takovíto křesťané uskutečňují paradox, že odnímají Bohu to, co on sám bez ustání dává svým světcům.
Knihy a kázání o svatých a Marii mají někdy tendenci přehánět. ... "Marie je téměř božská", "její moc je téměř neomezená", "dosahuje k hranicím božství". Tento sloh dráždí čtenáře nebo posluchače, kteří vidí jasně. Není ale pravda o Marii dost krásná, že se musíme domnívat, že je třeba v její chvále přehánět?
Je dobře prohlásit, že Bůh je sám Bůh. Je dobře vyvyšovat jeho moc a jeho dobrotu nad tytéž vlastnosti všech tvorů. Nikdo nás nemiluje víc než Otec. Vše, co je v Marii a ve svatých dobrého, zcela se jim dostává od Boha a všechno to je v Bohu nekonečně krásnější a vznešenější.
Svatí jsou mistrovské dílo Boží lásky.
Mistrovským dílem svatosti je Maria.
Nekonečný počet svatých nám dovoluje odhalit nekonečnou rozmanitost vynalézavé Boží dobroty.
V tom, co milujeme u svatých, není nic, co by nebylo z Boha, co by jim nebylo Bohem dáno. ... Dějiny svatých jsou dějinami toho všeho, co Bůh dokázal udělat z nízkosti a slabosti svých služebníků. Boha vidíme z jeho svatých. Není tedy možné si představit platné uctívání svatých, které by nebylo opřeno o nadšenou a zbožnou úctu k Bohu. Nemělo by žádnou cenu, kdybychom upadali do extase před svatými proto, že jsme ztratili chuť upadat do extase před Otcem.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------------------------------
V pátek 16. 4. 2010 v 17.30 hodin bude brněnský biskup Vojtěch Cikrle sloužit v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně vzpomínkovou bohoslužbu za oběti sobotního leteckého neštěstí. Brno: Vzpomínkovou bohoslužbu za polský národ a oběti leteckého neštěstí u polské Katyně, kde zahynul také prezident Lech Kaczyński, jeho manželka, biskup Tadeusz Ploski a další významné osobností Polska, bude v brněnské katedrále sloužit brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Přítomni budou také polští kněží, diecézní i řeholní, kteří působí v brněnské diecézi.Kondolenční telegram zaslal do Polska papež Benedikt XVI., který rodinám zemřelých a všem Polákům vyjádřil svou hlubokou soustrast a ujistil je svou duchovní blízkostí. Polskému národu udělil zvláštní požehnání.
Kondolence Polské biskupské konferenci od předsedy České biskupské konference.
Olomoucký arcibiskup Jan Graubner, předseda České biskupské konference, zaslal dnes (11.4.2010) kondolenci arcibiskupovi Józefu Michalikovi, předsedovi Polské biskupské konference.
Vážený bratře arcibiskupe,
dovol, abych Ti jménem České biskupské konference a jménem všech věřících vyjádřil hlubokou soustrast v souvislosti s důsledky leteckého neštěstí, které včera zasáhlo polský národ. Zpráva nás zastihla těsně přede mší svatou v pražské katedrále, při které přebíral úřad nově zvolený pražský arcibiskup Mons. Dominik Duka. Proto ve svých projevech vyjádřili solidaritu s polským lidem jak prezident České republiky, tak nový arcibiskup. Spontánně následovaly přímluvné modlitby při mších svatých na území celé České republiky za oběti leteckého neštěstí, jejich blízké i celý národ. Dovol mi, drahý bratře, abych Tebe i všechny pozůstalé ujistil modlitbami i v následujících dnech a řadou mší svatých, které biskupové i kněží nabídnou na tento úmysl. Kéž Boží milosrdenství a mateřská láska Panny Marie, tolik uctívané polským lidem, utiší nesmírnou bolest a naplní nadějí.
V hluboké víře, že každá bolest může být proměněna skrze spojení
s utrpením Našeho Pána arcibiskup Jan Graubner
„Probuď se, ty, kdo spíš,
vstaň z mrtvých
a zazáří ti Kristus!“
Ptali se mne : proč Bůh udělal "takovou to věc" Polákům (drama, tragedie,neštěstí)…hrozné!
Pro člověka , který uvěřil Kristu připomenu vyznání Pavla apoštola:
Už se nemohu dočkat! Mám totiž naději, že v ničem nebudu zahanben, ale že nyní, tak jako vždy, bude na mém těle veřejně oslaven Kristus, ať už skrze život anebo smrt. Žít – to je pro mě Kristus, a umřít – to je zisk!
Pro nevěřící v Ježíšovo zmrtvýchvstání mám jinou odpověď:
Byla to nehoda a náhoda. Hrozné!
-----------------------------------------------------
Nový pražský arcibiskup…..důstojnický synek se smyslem pro pořádek a disciplínu; nadaný středoškolský student, který se rozhodoval mezi službou v armádě a kněžstvím. Nakonec - také vlivem dobrých kněží, kteří tehdy v Hradci Králové sloužili, se pokoušel dostat se na tehdy jedinou teologickou fakultu, zpočátku bezvýsledně.
Proto se vyučil zámečníkem a po dvouletce na vojně se na odvolání,
pět let po maturitě, dostal na fakultu do Litoměřic. Už v tom se
projevila jistá cílevědomost, která ho dost charakterizuje. Velký
vliv na něj měl dominikán Metoděj Habáň - proto vstupuje v r. 1968
do tohoto řádu, později se stává provinciálem, 15 měsíců si "odseděl"
na Borech. Stálé studium nejen bible, ale i dějin a jazyků a
společenských věd mu umožnilo vést na úrovni hradecké biskupství.
V důsledku těchto životních peripetií umí vést dialog s veličinami
politickými, vědeckými, náboženskými, ale - protože pracoval řadu
let jako řadový dělník - i s "obyčejnými" lidmi. Je otevřený vůči
všemu, co je pravdivé a krásné, není omezen jen na úzce církevní
problémy, proto má celou řadu přátel i v civilních okruzích (jména
není třeba jmenovat, každý zná jeho "konexe"). Libí se mi jeho výrok,
že "co prospívá společnosti, prospívá i církvi". Proto v něho věřím
a jsem přesvědčen, že jeho přesun do Prahy prospěje nejen církvi a
ekumeně, ale celé společnosti, zvláště pokud jde o letité nedořešné
problémy vztahů mezi státem a církví.
…a my za Něho budeme se přimlouvat. Nechť tři krát zazní AMEN
-------------------------------------------------------------------
Druhá
neděle velikonoční je zasvěcená Božímu milosrdenství
„Lidstvo nenalezne pokoje, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství“,
řekl Spasitel svaté Faustyně Kowalské
(† 1938 v Krakově). V řadě zjevení pověřil tuto řeholnici (pokračovatelku sv. Markéty Alacoque v šíření úcty a důvěry k Božskému Srdci a Božímu milosrdenství), aby vybízela lidstvo k hluboké, neochvějné důvěře v Boží milosrdenství,
v Boží lásku. Pokusili jsme se už někdy trochu pochopit propastnou lásku nebeského Otce, o které zpívá velikonoční chvalozpěv Exsultet - „abys vykoupil otroka, svého SYNA jsi vydal“?
Těm, kdo
mají tuto hlubokou důvěru a spojují ji s napodobováním Boží lásky -
praktikováním milosrdenství vůči bližním denními projevy (modlitbou,
slovem, skutkem), přislíbil Ježíš úžasné milosti. „Kdo důvěřuje mému
milosrdenství, nezahyne, neboť všechny jeho věci jsou mými.“ „Duše,
která vložila důvěru v mé milosrdenství, je nejšťastnější, neboť já
sám ji mám ve své starostlivosti.“
Za obzvláštní zdroj milosti určil „Svátek Božího milosrdenství“ (první neděli po Velikonocích). „Duše, která (v tomto dni) přistoupí ke zpovědi a sv. přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů.“ Novénu před tímto svátkem (od Velkého pátku do soboty před svátkem Božího milosrdenství) obdařil příslibem: „Skrze tuto novénu k Božímu milosrdenství obdařím duše všemi milostmi.“ Slovo „všemi“ znamená dosažení všech dobrodiní, o která bude duše prosit, bez ohledu na to, zda se bude modlit o milosti pro sebe nebo pro druhé. Jak informuje oběžník olomouckého arcibiskupství č. 3/1986, spočívá novéna v (denní) modlitbě Korunky k Božímu milosrdenství.
„Korunka k Božímu milosrdenství“ jako projev důvěry se doporučuje ovšem i mimo novénu a Pán slibuje, že „kdokoliv se ji bude modlit, dosáhne v hodině smrti velkého milosrdenství“. Když se modlíme Korunku, sjednocujeme se s obětí na Kříži a spojujeme se s oběťmi mší sv. na celém světě. Odvoláváme se na lásku věčného Otce, která našla svůj největší projev v bolestném utrpení Ježíše pro naši spásu. Bible je plná výroků o Božím milosrdenství.
----------------
Pět důvodů proč Ježíš musel zmrtvých vstat od sv. Tomáše Akvinského
Za prvé na důkaz božské spravedlnosti, které patří povyšovat ty, kteří se pro Boha ponižují, podle oněch slov Lukáše (1,52): „Sesadil mocné z trůnů a povýšil ponížené." Protože se tedy Kristus pro lásku a poslušnost Boží ponížil až ke smrti na kříži, bylo nutné, aby byl od Boha vyvýšen až k slavnému zmrtvýchvstání. Proto se jako z jeho úst praví v žalmu (139,2): „Ty znáš," tj. schválil jsi, „mé posazení," tj. ponížení a utrpení, „i mé vstání," tj. oslavení ve zmrtvýchvstání.
Za druhé pro poučení naší víry, poněvadž jeho zmrtvýchvstáním byla upevněna naše víra v Kristovo božství, neboť jak se praví v 2Kor (13,4): „I když byl ukřižován ze slabosti, žije však z moci Boží," a proto v 1Kor (15,14) se praví: „Nevstal-li Kristus z mrtvých, marné je naše kázání, marná je i vaše víra," a v Žalmu 30 (v. 10) se praví: „Jaký zisk bude z mé krve," tj. z prolití mé krve, „když klesnu," jako po nějakých stupních zel, „v porušení?" Jako by řekl, žádný: „Jestliže totiž ihned nevstanu a mé tělo bude porušeno, nikomu nezvěstuji, nikoho nezískám," .
Za třetí na podporu naší naděje: neboť když vidíme vstávat Krista, jenž je naší hlavou, doufáme, že i my vstaneme z mrtvých. Proto se praví v 1Kor (15,12): „Káže-li se o Kristu, že vstal z mrtvých, proč někteří mezi vámi říkají, že není zmrtvýchvstání?" A Job (19,25) praví: „Vím," totiž jistotou víry, „že Vykupitel můj," tj. Kristus, „ je živ," z mrtvých vstalý, a proto „že v poslední den ze země vstanu, tato naděje je v mém nitru uložena."
Za čtvrté pro upravení života věřících, podle slov Řím (6,4): „Abychom tak, jako Kristus vstal z mrtvých slávou Otcovou, i my kráčeli v novém životě," a níže (v. 9-11): „Kristus vstalý z mrtvých více neumírá: tak i vy se pokládejte za mrtvé hříchu, žijíce však Bohu."
Za páté pro doplnění naší spásy: poněvadž jako tím, že umíraje vytrpěl zlé a byl ponížen, aby nás vysvobodil od zel, tak byl oslaven zmrtvýchvstáním, aby nás pohnul k dobrému, podle slov Řím (4,24): „Byl vydán pro naše hříchy a vstal pro naše ospravedlnění. "
--------------
„Pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. Očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se s ním ukážeme ve slávě.“ K této výpovědi katolického katechizmu lze pouze dodat, že právě ve chvále, plesání a oslavě se ukazuje závdavek liturgie nebeské, dochází v ní ke spojení s touto liturgií.
Člověk může při modlitbě chvály v liturgii zakusit krásu nebeského chvalozpěvu. Nemusí si proto nikterak představovat „nebe“, protože to se již uskutečňuje při liturgii. Koncil církve to potvrzuje slovy: „Naše spojení s nebeskou církví se velmi vznešeně uskutečňuje, když společně plesáním oslavujeme Božskou důstojnost, hlavně v posvátné liturgii, kde na nás působí prostřednictvím svátostných znamení síla Ducha svatého: Shromážděni v jedné církvi v jediném chvalozpěvu oslavujeme Boha trojedinného všichni vykoupení v krvi Kristově, z kteréhokoliv kmene, jazyka lidu a národa (srv. Zj 5,9)“.
K oslavám nejdůležitějších křesťanských svátků jsme zvaní do Tasovic do kostela sv. Klementa na Zelený čtvrtek a na Velký pátek v 18 hod a v sobotu v 19 hod. (také požehnáme pokrmy)
Neděle Zmrtvýchvstání Krista oslavíme : v Hodonicích v 8 hod.
v Krhovicích v 9.30 hod.
v Tasovicích v 11.00 hod.
Zmrtvýchvstání, zmrtvýchvstalí………..
Zmrtvých vstaneme……
Jak ale přemohl Ježíš smrt? Ne tím, že by se jí
vyhnul, že by ji zahnal jako nepřítele na útěk. Přemohl ji tím, že
ji podstoupil, že v sobě vychutnal celou její hořkost. Přemohl ji
zevnitř, nikoli zvenčí…
Ježíš nepřistupoval ke smrti jako někdo, kdo ví, že má v rukávě eso,
s nímž se v pravou chvíli vytasí. Jestliže někdy za svého života
ukázal, že ví, že vstane, bylo to zvláštní poznání, s nímž nemohl
nakládat, jak a kdy chtěl. Výkřik na kříži: "Bože můj, Bože můj,
proč jsi mě opustil?" naznačuje, že v té chvíli jako člověk tuto
jistotu neměl.
Ježíš se pohroužil do smrti jako my, jako ten, kdo překračuje práh potmě a neví, co ho čeká za prahem. Podpírala ho pouze neochvějná důvěra v Otce, a proto zvolal: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!"
(Lk 23,46)…
Ježíš totiž - a toto je velká křesťanská zvěst - nezemřel jen za sebe, nezanechal nám jenom příklad hrdinské smrti jako Sokrates. Udělal něco úplně jiného: "Jeden zemřel za všechny" (2 Kor 5,14), volá svatý Pavel, a opět: "Za všechny lidi podstoupil smrt" (Žid 2,9). Neobyčejný výrok, a my nad ním nekřičíme radostí jen proto, že ho nebereme dost vážně a dost doslova, jak bychom měli. "Křtem ponořeni do Kristovy smrti" (srov. Řím 6,3), navázali jsme skutečný, i když tajemný vztah s touto smrtí, dostali jsme na ní účast…
Jestli trpíš,
jestli jsi v průšvihu,
jestli se ti nic nedaří,
jestli tě tvoje láska opustila,
jestli tě tvůj nejlepší přítel zradil,
jestli jsi nemocný,
jestli jsi postižený,
jestli jsi osamělý,
jestli… (tady si dosaď, co těžkého právě prožíváš),
tak si spolu projděme tuto
Křížovou cestu.
Jestli se ti všechno daří,
jestli máš lásku a práci,
jestli úžasně vypadáš,
jestli se tvá budoucnost vyjasňuje,
jestli je tvůj život pohádkou,
prosím tě, projděme si spolu
Křížovou cestu.
Než zase půjdeme k svátosti smíření
Obnovit svátost smíření v Duchu svatém znamená, že ji nemáme prožívat jako nějaký ritus, obyčej nebo povinnost předepsanou církevním právem, nýbrž jako osobní setkání se Vzkříšeným, abychom se mohli, podobně jako apoštol Tomáš, dotknout jeho ran a pocítit ozdravnou sílu jeho krve a zakoušet radost z toho, že jsme spaseni. Svátost smíření nám dovoluje zakoušet to, o čem církev zpívá ve velikonočním chvalozpěvu Exultet: „Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“ Ježíš dokáže přeměnit všechna lidská provinění, ke kterým se přiznáme a litujeme jich, ve „šťastné viny“, které budou nadále připomínány jen ve spojení s Božím milosrdenstvím a něhou, k nimž zavdaly příčinu. Při každém rozhřešení dochází k zázraku, který je větší, než když ochrnulý vstane a začne chodit (srov. Mk 2,9). Jedině Boží všemohoucnost může z ničeho vytvořit něco a „znicotnit“ to, co je – a právě také k tomu dochází při odpuštění hříchů. Při rozhřešení se ve skutečnosti naplňuje to, co se uskutečnilo na kříži, dochází ke zničení těla hříchu (srov. Řím 6, 7), toto „tělo hříchu“ je
podle doslovného překladu „uvedeno v nicotu“.
Svátost smíření je výjimečným, téměř nepřekonatelným prostředkem k tomu, abychom mohli stále znovu zažívat zkušenost ospravedlnění z víry (srov. Gal 3, 24). Máme možnost pokaždé znovu uskutečňovat tu „podivuhodnou výměnu“, při níž dáváme Kristu své hříchy, aby nám on mohl darovat spravedlnost. Po dobře vykonané zpovědi je každý z nás v roli celníka, který pouze proto, že zvolal: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným“, se domů vrací ospravedlněn, zakouší odpuštění a stalo se z něho nové stvoření.
Poté, co obdržíme rozhřešení, se však musíme vyvarovat stejné chyby, jaké se dopustilo oněch devět malomocných, když se nedokázali vrátit, aby za své uzdravení poděkovali (srov. Lk 17,17).
Vezměme si příklad z jednání oné hříšnice z evangelia, které „muselo být odpuštěno mnoho hříchů“. S jakou zbožností a vděčností se sklání k Ježíšovým nohám, které omývá svými slzami a osušuje svými vlasy (srov. Lk 7,38). Také my můžeme po každé svaté zpovědi běžet do domu, kde Ježíš pořádá hostinu – můžeme se uchýlit ke svatostánku a zde dát průchod své vroucí vděčnosti.
Obnovit svátost smíření v Duchu také znamená zamyslet se občas nad tím, co a jak při zpovědi vlastně vyznáváme. Existuje totiž nebezpečí, že budeme stále opakovat schémata zpytování svědomí, kterým jsme se naučili už jako děti. Mohlo by se lehce stát, že v tomto duchovním stádiu setrváme po celý život, přestože se naše životní situace od dětských let výrazně změnila a naše hříchy nabyly zcela jiné povahy, než tomu bylo dříve.
Domnívám se, že pokud nemáme těžké hříchy, které by bylo třeba vyznat, je vhodné ponechat stranou všechna známá schémata zpytování svědomí a připravit se na svatou zpověď především vnitřním rozhovorem s Ježíšem. Můžeme se ho ptát třeba takto: „Ježíši, která věc se ti v této době na mně nejvíce nelíbila, čím jsem tě zarmoutil a urazil?“ Obvykle na sebe odpověď nenechá dlouho čekat… A když už ji dostaneme, neměli bychom na ni při zpovědi pod návalem obvyklého výčtu slabostí a nedokonalostí zapomenout.
Kontaktní informace
E-mail: p.tomasw@seznam.cz farnost.tasovice@seznam.cz
Tel.: 604 712 015
Tel.: 515 234 138